„Vy nejste ta paní Vávrová,“ řekl muž v kuchyni její mrtvé tety. Tereza zůstala stát s klíčem mezi prsty. Za ní dopadaly na podlahu kapky z kabátu. „Jsem Tereza Vávrová. Co děláte v mém domě?“ Muž položil svinovací metr na stůl.
Jmenoval se Adam Havel, stavební technik. Dokončoval prohlídku pro společnost pana Rady, který chtěl dům koupit. O zájemci věděla. Bratr Martin jí domluvil nezávaznou schůzku na pátek; přijela o čtyři dny dřív, aby vyklidila pokoje pro hosty. „V pátek tu byla žena vašeho jména,“ řekl Adam. „Váš bratr ji představil jako sestru.“
Tereza odložila tašku. Minulý pátek byla ještě ve Vídni, kde strávila šest týdnů na stáži v rehabilitačním centru. „Ukažte mi ji.“ Adam otevřel fotografie v telefonu. Mezi snímky krovu a vlhkých zdí našel předsíň. Stála v ní cizí žena v zeleném kabátu. V ruce držela klíč od tetiččiny pracovny.
Tereza nahmatala ve svazku jeho úzké zoubky. Svůj klíč měla pořád u sebe. Jediný náhradní si po pohřbu odnesl Martin. Dům nedaleko Mikulova zdědili každý z poloviny. Bratr chtěl peníze; ona čas na rozhodnutí. Teta Alena zemřela před osmi měsíci a Tereza pořád čekala, že v některém pokoji zahlédne její rozsvícenou lampu. Před odjezdem bratrovi výslovně napsala, ať jejím jménem nic neslibuje. Odpověděl jí palcem nahoru. Teď v kapse sevřela telefon tak pevně, až ji jeho hrana zatlačila do dlaně.
„Dala vám doklad?“ Adam zavrtěl hlavou. „Kontroluju stav domu. Martina znám z jiné stavby, nevěřit mu mě nenapadlo.“ Zvětšil snímek a přidržel telefon tak, aby dobře viděla. Měl široké ruce, nad palcem čerstvý škrábanec. U spánků mu lehce šedivěly vlasy. Tereza mu na okamžik pohlédla do tváře. Čekal. Nevyzýval ji, aby se uklidnila.
Martin přijal hovor napodruhé. „Jsi tam už dneska?“ Když popsala ženu s klíčem, rachot strojů v pozadí ztichl. „Asistentka kupujícího. Technik něco popletl.“ „Představil jsi ji jako mě?“ „Nedělej z toho drama, Terko. V pátek si sedneme.“ Tereza stiskla telefon. „Její jméno. A všechno, co jsi ode mě někomu předal. Pošli mi to dnes.“
Vymlouval se na práci. Počkala, až přislíbí večerní zprávu, a zavěsila. Adam stál u okna zády k ní. Obrátil se, teprve když ho oslovila. Požádala ho o fotografii, datum prohlídky a kontakt na Radovu kancelář. Když jí údaje poslal, napsala kanceláři ze své adresy: Žádám o zaslání veškeré dosavadní komunikace týkající se domu. Jsem jeho spoluvlastnice.
Než Adam odešel, ukázal jí uzávěr vody a uvolněné prkno na podestě. „Tady u zdi. Kotník se opravuje hůř.“ „To mi v ordinaci tvrdí pacienti, až když je pozdě.“ Usmál se. Pak byla sama. V pracovně ležel nový blok s Radovým logem a pod ním lístek: Pátek, devět hodin. Podpisy.
Vyfotila ho. V její poslední zprávě Martinovi stálo: Rozhodnu se, až přijedu. Otevřela znovu Adamův snímek. V úzkém zrcadle za cizí ženou se odrážel muž. Bratrovy hodinky poznala dřív než obličej. Podával jí klíč. A usmíval se.
Večer dorazila odpověď z Radovy kanceláře. Pod stručným Potvrzení zasíláme i na tuto adresu byl přeposlaný řetězec zpráv. Tři týdny korespondence s jinou schránkou, založenou na její jméno. Martin v každé kopii. Tereza otevřela poslední zprávu. Začínala větou: Děkujeme za váš souhlas.