Nemám k domu žádný osobní vztah. Tereza se k té větě vrátila potřetí. Z cizí schránky ji někdo odeslal pod jejím jménem. Seděla přitom u stolu, kde po matčině operaci celé léto snídala s tetou. Pod levým okrajem desky dosud nahmatala důlek, který tam jako dítě vydloubla nůžkami.
Četla dál. Její údajné já přijalo nízkou cenu, odmítlo vlastní ocenění a omluvilo se pracovní vytížeností. Bratr všechny zprávy dostal. Když mu zavolala, odpověděl hned. „To jsou návrhy, Terko. Pan Rada si potřeboval něco připravit.“ „Kdo založil tu adresu?“ „Já. Aby tě neobtěžovali ve Vídni.“ „A proč jsi mi ji nepředal?“ V telefonu slyšela jen jeho dech.
„Od této chvíle nikomu neříkej, co si přeju.“ Hlas se jí zachvěl, ale dokončila větu. Martin začal znovu vysvětlovat ženu na fotografii. Ukončila hovor. Radově kanceláři napsala, že zprávy neodeslala, žádný souhlas nedala a žádá úplné podklady i uchování komunikace. Odeslanou zprávu si uložila i s přílohami. Pak zavřela počítač a zjistila, že jí bratr znovu volá. Nezvedla to.
Adam se ozval kvůli poškozenému okapu. Chtěla ho odbýt, jenže místo toho řekla: „Oni mi vymysleli i e-mail.“ Vyslechl ji. „Znám místní advokátku. Pošlu kontakt. A dostala jste můj původní protokol?“ Nedostala. Nabídl se, že přinese kopii. „Budu ráda,“ řekla dřív, než si stačila připravit zdvořilejší odpověď.
Přinesl také dva rohlíky a sýr z obchodu, který ještě nezavřel. Položila sáček na linku vedle protokolu. Teprve teď cítila hlad. Než našla dva talíře, počítač ohlásil další zprávu z kanceláře. Otevřela přiloženou dohodu o podmínkách připravovaného prodeje. Dole byl její podpis. Nad ním článek o náhradě nákladů a částka dvě stě tisíc korun.
„To jsem nepodepsala.“ Adam stál vedle ní, blízko, ale přes rameno jí nečetl. Natočila k němu obrazovku. „Můžou to po mně chtít?“ Sklonil se k textu. „To musí posoudit právnička. Tohle bych ti— vám nerad tvrdil.“ V té jediné opravě zaslechla, že už mezi nimi není jen prohlídka domu. Nechala jeho přeřeknutí bez poznámky a zvětšila podpis.
U písmene V byla drobná skvrna. Tereza přisunula židli. Stejnou nepravidelnost znala z formuláře, který vyplňovala pro tetu. Vyteklo jí tehdy pero a teta se smála, že aspoň poznají originál. Tereza přejela prstem po hladké obrazovce. Sken toho formuláře kdysi poslala jedinému člověku. Martinovi.
„Co je?“ zeptal se Adam. „Musím najít jeden papír.“ Na víc se neptal. Podal jí talíř a ona odsunula počítač. Jedli vestoje u linky. Když sáhl po hrnku s ulomeným ouškem, zarazila ho pohledem. „Ten byl tetin.“ Vzal si jiný a postavil ten první zpátky přesně na původní místo. Tereza si ukousla. Až s jídlem povolilo sevření v krku.
U dveří se zarazila s jeho bundou v ruce. V kuchyni jí připadalo samozřejmé, že tu ještě chvíli bude. Teď slyšela déšť a hledala důvod, proč mu ji hned nepodat. „Budete zítra ve městě?“ „Budu.“ Převzal bundu, prsty se jim na okamžik dotkly. Podíval se na ni. „Ozvěte se.“
Na webu Radovy společnosti našla galerii z otevření jiného projektu. Zelený kabát, známá tvář. Pod fotografií odkaz na koordinátorku akcí: Tereza Vávrová. Stejné jméno patřilo skutečné ženě. Tereza jí poslala fotografii z domu a spornou dohodu. Zprávu třikrát zkrátila, až zůstalo jen: Potřebuji vědět, za koho jste tam přišla.
Po jedenácté dorazila hlasová odpověď. „Jmenuju se stejně jako vy. Ale podpis na té dohodě není můj.“ Žena se prudce nadechla. „Váš bratr mi před prohlídkou napsal, že váš podpis už kanceláři dodal. Já měla podepsat jen návštěvní list. Mám tu zprávu.“ Tereza přitiskla telefon blíž k uchu. Žena pokračovala tišeji: „A v pátek chtějí, abych přišla znovu. Tentokrát už mám vědět, co říct, až dorazíte vy.“